středa 16. února 2011
sobota 12. února 2011
Muha Maja
Motto:
Přeji si kolo.
Kufry a Skype...
“Pořád jenom ty kufry a Skype,” povzdychla si při vzpomínce na koleje a ostatní dočasné studentské krabicové přespávárny. Pak se spokojeně rozhlédla po svém novém bytečku plném již podroušených hostů. “Kufry a Skype, to je přesné,” povzdychla si Iris, když si hostitelka odešla zapálit na svůj nový balkon. Pořád je v bytě u slovinské známé přes koleno a naděje na brzké vyřízení víza se vzdaluje stejně jako přesvědčení, že se lze Slovinsky naučit rychle.
Iris a já jsme byli včera pozváni jako internacionální prvek na kolaudační párty do malinkého bytečku slovinského známého Irinčiny kamarádky a jeho srbské přítelkyně, která už čtvrtým rokem studuje v Brně. Několikrát nás šokovala svou spisovnou češtinou, konkrétně užitím slov ježto, přestože a blbost. Párty byla dosud tím nejpříjemnějším společenským zážitkem, který odsunul na druhé místo přeci jen punkovější spánek na podlaze veřejné knihovny na kytarovém koncertě africké hudby.
Jezik...
Protože jsme ve Slovinštině pokročili, můžu konečně naznačit, čím to, že tato řeč našince tak mate...
Spousta slov, která se na první pohled jeví jako známá, znamenají něco jiného: “in” neznamená v, ale a. České v se sice překládá normálně jako “v”, ovšem čte se většinou [u]. (Většinou...) Pro se řekne “za”, na se řekne “do”; z se řekne “od”. A to jsou jen příklady.
Trocha humoru: Chcechtáme se Polákům, když říkají “šukat”, Slovinci se z úplně stejného důvodu chechtají Čechům za “foukat”. Poťouchlou lingvistickou štafetu fungující z nějakého důvodu směrem ze severu na jih povyšuje na druhou fakt, že foukat se řekne Slovinsky “pichat”.
Pak je tu moc krásná série z mechu a kapradí: strom se řekne “drevo”, dřevo se řekne “les” a les se neřekne “strom” jenom proto, aby nebylo poznat, že si čeští a slovinští obrozenci při vymýšlení překladů němčiny vzájemně helfli.
Ještě matoucí top five z mojeho sešitku:
“stol” (židle)
“hiter” (rychlý)
“stranka” (klient)
“roža” (květina)
“kos pice” (klínek pizzy)
A pes se řekne normálně “pes”, akorát se vyslovuje přes šua jako [pəs]. Tím se pes probojoval mezi již zmíněnou muhu a ještě nezmíněného, mnohým však dobře známého polského losa (łoś). Jednou o všech třech napíšu pohádku.
Slovinci...
Na takového slovinského důchodce je radost pohledět. Vypadá elegantně a chová se taky tak. Chcete ho pohladit, protože víte, co vám jezdí v autobusech doma, říct mu něco hezkého, zdvořilého, usmát se na něj. Když s ním prasáčtí slovinští autobusáci (ještě nepřišli na to brněnské kouzlo posadit za volant ženy) hází, balancuje pokorně a bez odmlouvání. A protože je elegantní a voní, máte chuť jej olíznout.
Studentská masa je spíše tmavá a nevýrazná, ovšem říznutá něčím - vnitřně i zvnějšku, - co je buďto vliv italské elegance, nebo cosi jako atavismus obrozenecké národní hrdosti. Dovedu si představit, že tady v tom architektonickém Plečnikovském mikroklimatu mohlo něco takového docela dobře přežít obě války. Moje barevná šálá tu každopádně poutá nečekanou pozornost (Iris tvrdí, že si to namlouvám).
Na včerejší párty jsem zjistil, že Slovinci postrádají smysl pro trapno. Hráli jsme náročnou pinčlíkovou hru (políčka jako “all drink!”, “kiss a person on your left”, “kiss a person on your right!”, “all drink again!”, “go to the toilet!”) a když přišlo na políčko “karaoke”, musel dotyčný zpívat. Úspěšný zpěv u nás doma znamená, že se ti, kdo vás sledují, popadají za břicho, protože jste zkrátka vtipní. Ne tak tady. Zpěv je bavil a kupodivu to všem šlo. Ostatní se nehihňali, ale povzbuzovali a následně zpěv ocenili výkřiky a potleskem. Mě samozřejmě oblila panika ve chvíli, kdy jsem zjistil, že bych měl zpívat, na což samozřejmě došlo asi za deset vteřin. Nevím proč, začal jsem Včelku Máju. A byl to úspěch, protože existuje slovinská verze, kterou si se mnou začali všichni notovat. Pak se naštěstí brzo přestalo a já byl rád, protože líbacích políček bylo hodně a já měl zprava i zleva chlapy.
Ve dvě hodiny jsme se zvedli a po silných loučících ceremoniích si zavolali taxi domů. Taxikář hned poznal, odkud jsme, což vždy potěší. Připomnělo mi to hned toho prvního, se kterým jsme tu jeli. Ten taky hned poznal. A když jsme v zápětí v plné rychlosti najeli na retardér, prozradil nám tu svoji:
“Jebem tvoju materinu!”
Přeji si kolo.
Kufry a Skype...
“Pořád jenom ty kufry a Skype,” povzdychla si při vzpomínce na koleje a ostatní dočasné studentské krabicové přespávárny. Pak se spokojeně rozhlédla po svém novém bytečku plném již podroušených hostů. “Kufry a Skype, to je přesné,” povzdychla si Iris, když si hostitelka odešla zapálit na svůj nový balkon. Pořád je v bytě u slovinské známé přes koleno a naděje na brzké vyřízení víza se vzdaluje stejně jako přesvědčení, že se lze Slovinsky naučit rychle.
Iris a já jsme byli včera pozváni jako internacionální prvek na kolaudační párty do malinkého bytečku slovinského známého Irinčiny kamarádky a jeho srbské přítelkyně, která už čtvrtým rokem studuje v Brně. Několikrát nás šokovala svou spisovnou češtinou, konkrétně užitím slov ježto, přestože a blbost. Párty byla dosud tím nejpříjemnějším společenským zážitkem, který odsunul na druhé místo přeci jen punkovější spánek na podlaze veřejné knihovny na kytarovém koncertě africké hudby.
Jezik...
Protože jsme ve Slovinštině pokročili, můžu konečně naznačit, čím to, že tato řeč našince tak mate...
Spousta slov, která se na první pohled jeví jako známá, znamenají něco jiného: “in” neznamená v, ale a. České v se sice překládá normálně jako “v”, ovšem čte se většinou [u]. (Většinou...) Pro se řekne “za”, na se řekne “do”; z se řekne “od”. A to jsou jen příklady.
Trocha humoru: Chcechtáme se Polákům, když říkají “šukat”, Slovinci se z úplně stejného důvodu chechtají Čechům za “foukat”. Poťouchlou lingvistickou štafetu fungující z nějakého důvodu směrem ze severu na jih povyšuje na druhou fakt, že foukat se řekne Slovinsky “pichat”.
Pak je tu moc krásná série z mechu a kapradí: strom se řekne “drevo”, dřevo se řekne “les” a les se neřekne “strom” jenom proto, aby nebylo poznat, že si čeští a slovinští obrozenci při vymýšlení překladů němčiny vzájemně helfli.
Ještě matoucí top five z mojeho sešitku:
“stol” (židle)
“hiter” (rychlý)
“stranka” (klient)
“roža” (květina)
“kos pice” (klínek pizzy)
A pes se řekne normálně “pes”, akorát se vyslovuje přes šua jako [pəs]. Tím se pes probojoval mezi již zmíněnou muhu a ještě nezmíněného, mnohým však dobře známého polského losa (łoś). Jednou o všech třech napíšu pohádku.
Slovinci...
Na takového slovinského důchodce je radost pohledět. Vypadá elegantně a chová se taky tak. Chcete ho pohladit, protože víte, co vám jezdí v autobusech doma, říct mu něco hezkého, zdvořilého, usmát se na něj. Když s ním prasáčtí slovinští autobusáci (ještě nepřišli na to brněnské kouzlo posadit za volant ženy) hází, balancuje pokorně a bez odmlouvání. A protože je elegantní a voní, máte chuť jej olíznout.
Studentská masa je spíše tmavá a nevýrazná, ovšem říznutá něčím - vnitřně i zvnějšku, - co je buďto vliv italské elegance, nebo cosi jako atavismus obrozenecké národní hrdosti. Dovedu si představit, že tady v tom architektonickém Plečnikovském mikroklimatu mohlo něco takového docela dobře přežít obě války. Moje barevná šálá tu každopádně poutá nečekanou pozornost (Iris tvrdí, že si to namlouvám).
Na včerejší párty jsem zjistil, že Slovinci postrádají smysl pro trapno. Hráli jsme náročnou pinčlíkovou hru (políčka jako “all drink!”, “kiss a person on your left”, “kiss a person on your right!”, “all drink again!”, “go to the toilet!”) a když přišlo na políčko “karaoke”, musel dotyčný zpívat. Úspěšný zpěv u nás doma znamená, že se ti, kdo vás sledují, popadají za břicho, protože jste zkrátka vtipní. Ne tak tady. Zpěv je bavil a kupodivu to všem šlo. Ostatní se nehihňali, ale povzbuzovali a následně zpěv ocenili výkřiky a potleskem. Mě samozřejmě oblila panika ve chvíli, kdy jsem zjistil, že bych měl zpívat, na což samozřejmě došlo asi za deset vteřin. Nevím proč, začal jsem Včelku Máju. A byl to úspěch, protože existuje slovinská verze, kterou si se mnou začali všichni notovat. Pak se naštěstí brzo přestalo a já byl rád, protože líbacích políček bylo hodně a já měl zprava i zleva chlapy.
Ve dvě hodiny jsme se zvedli a po silných loučících ceremoniích si zavolali taxi domů. Taxikář hned poznal, odkud jsme, což vždy potěší. Připomnělo mi to hned toho prvního, se kterým jsme tu jeli. Ten taky hned poznal. A když jsme v zápětí v plné rychlosti najeli na retardér, prozradil nám tu svoji:
“Jebem tvoju materinu!”
úterý 1. února 2011
První noc a hned erotika!
Zde drobný blog z Erasmu ve slovinské Lublani...
Motto:
Konečně bydlím a je to sladký pocit. Co by za to dala Iris, tady za ten malý kolejní pokojíček v přízemí, společnými sociálkami a hlučnými ruskými sousedy...
Předmluva:
Po americkém vzoru jsem si dal za úkol vyřešit všechny školní povinnosti ještě před odjezdem, abych mohl odjet s čistým svědomím a užít si Slovinsko naplno. To znamenalo
1) dokončit školní film
2) napsat kus diplomky
3) odevzdat první verzi magisterského scénáře
4) natočit první díl audioknihy Mládí v hajzlu
Můžu zodpovědně říct, že nic z toho se mi nepovedlo, ani jsem se k tomu jakkoliv nepřiblížil. Ba jsem se v některých případech od cíle velmi výrazně vzdálil. Ve filmu chybí dotočit tři záběry s herečkama, které by dle mého raději sežraly botu, než by mi znova vlezly před kameru, školou schválený návrh scénáře s názvem Povodeň jsem nedávno vášnivě zavrhl pro vykonstruovanost a moje diplomka o seriálech HBO je zakletá, protože vytyčit si za cíl analyzovat to, co používáme tehdy, když si chceme od analyzování odpočinout, vyžaduje notnou dávku vnitřní kázně.
Cesta...
První dojem (úctyhodné hory, mezi kterými se klikatila železnice) mi drobně pokazila Iris, když mi řekla, že její tatínek objevil na sedáku ve svém autě mou peněženku. Musel jsem ji tam vytratit, jak jsme spěchali na vlak. Uklidňuju se tím, že pro začátek budou určitě stačit kopie dokladů.
Kus cesty vlakem předčítám usínající Iris stručné dějiny Slovinska z průvodce. Dá se říct, že se od těch českých liší asi jako dějiny Jižní Moravy od slezských. Slovinského území se na rozdíl od nás nedotkla třicetiletá válka, v architektuře u nás není patrný turecký prvek a bohužel se nemůžeme chlubit ani luxusním vítězstvím v desetidenní válce. Ale můžeme se určitě uklidňovat tím, že bysme Slováky taky porazili, kdyby na to přišlo.
Lahko u vas spati?
Slovinci se neliší ani ve vychcaných taxikářích číhajících na neznalé cestovatele. Ten první si za těch zhruba 250 metrů naúčtoval 11E. Uklidňuju Iris tím, že chyby jsou k nezaplacení, protože se z nich člověk učí. Například ta moje přinesla ovoce už druhý den: bez opravdického dokladu mě na koleji ubytovat odmítají, ať slibuju, co slibuju. Iris pas má, ale taky je jí prd platný, protože je běloruský. České vízum k dlouhodobému pobytu ošklivou paní nezajímá, ačkoliv pán na velvyslanectví, kam Iris samozřejmě z Česka telefonovala, říkal, že jí stačí...
Zde se začal maraton pendlování mezi několika styčnými body, který dosud – je to týden – neskončil. Co mě při těch opakovaných návštěvách několika institucí napadlo?
1) že rozhodnutí maskovat hloupost elegantním projevem je ve spojení s lehounce pokročilým věkem velmi sexy. (školní tajemnice Alenka)
2) že úřednický systém, ve kterém jiný úředník doklady vybírá a jiný je řeší, možná eliminuje fronty na úřadech, jeho flexibilita je ovšem v případě problému nulová. (cizinecká policie)
3) že je ovšem velmi sympatické, když na velké plazmovce můžete na úřadě sledovat, jak dlouho už kdo kterého úředníka prudí, a taky mít v ruce odhad, za jak dlouho se k němu dostanete vy. Vlastně by mě možná bavilo dívat se na to v noci v televizi místo věštky. (cizinecká policie)
4) že se tady dveře otvírají zpravidla dovnitř místnosti, což EU Slovincům brzo zakáže, protože rozbitých nosů evropských úředníků už bylo dost. Vlastně jsou tady další malé rozdíly. Příkladně skoro nenarazíte na číšnici. Nemají ypsilon. Uprostřed náměstí není otevřená wifi. Je tu k dostání povlečení na peřinu za 600E. Zkrátka malé rozdíly... Jinak tu samozřejmě mají stejný sračky jako u nás... (V. Vega)
5) že vstřícnost a familiérnost se po šesté návštěvě v týdnu mění ve zdvořilost. (erasmácká koordinátorka Helenka)
6) že systém studentských bonů, díky kterým máte jídlo v restauracích za polovic, vás v krizových situacích zachrání a zahřeje jak v bříšku, tak u srdíčka
7) že není hezčího pocitu, než setkání s někým, kdo celým srdcem sdílí vaše strasti a podílí se na jejich řešení třeba takovou drobností, že vás ubytuje (úžasná Lenka Hajdučková)
8) a že mezi prvoplánově nejvtipnější slovinská slova patří: računálnik (počítač), otrok (dítě), kadit (kouřit), prt (ubrus), kosilo (oběd), okrepčevalnica (občerstvení) natakar (číšník) a taky věc, která mě z nějakých důvodů rozesmála k slzám: muha (moucha).
V pátek naštěstí moje občanka dorazila poštou a já se mohl ubytovat. Takže už zbývá jen modlit se, aby Iris rostala brzo vízum. A taky musím dostat z Česka kartičku pojištěnce. Kdo by byl řekl, že ji budou policajti chtít vidět?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)