čtvrtek 26. května 2011

Jak mě vyhodili z kolejí

 „So the moral of this story is that even one-night stands can be expensive,“ pokusil se to shrnout do nějaké vtipné a trefné tečky náš vrátný na akademii Marco. Nepovedla se mu, ale zasmál jsem se, protože jeho snaha o moje rozveselení byla milá. Jenomže nešlo ani o one-night stand, ani o peníze, ani o žádný pořádný průser, kterým bych se tady mohl vychloubat. Ten vyhazov, to byl zkrátka takový typický slovinský hliš. A protože nevíte, co to je, pojďme na to hezky od lesa...

Co je to hliš?

Hliš je příjmení v této chvíli již bývalého přítele jiste X, kterého si našla zde ve Slovinsku a díky němuž se naučila svou první slovinskou větu („Dobré trenirka“ - Dobré tepláky). Abych tak nějak přiblížil podstatu slovinské hlišovitosti, řeknu, že Hliš nejí rajčata, nepije víno ani slivovici, z bonboniéry Merci jí jen jeden druh čokolády (asi modrou), nejí škvarky ani další neověřené věci, poslouchá techno a vypadá jako většina Slovinců, tedy jako fotbalista. A ačkoliv je poměrně hezký a holí si různé partie těla, k ničemu velkému se nemá. Když už měla X muže jména, na kterém lze uklouznout, dost, řekla mu to. Hliš zareagoval jako hliš:

„Nevím, co na to říct.“

Hliš je tedy cosi jako esence bezpohlavního, rozplizlého, bezkulózního slovinství. (Chudák kluk si to nezaslouží, ale když ono se to k tomu zobecnění tak hodí...) Jsem si vědom toho, že je to stereotyp, o čem tady mluvím, ale taky si uvědomuju, jak málo Slovinců na mě působí jinak. Vlastně je to jenom strategický kamarád Primoš, kdo to zachraňuje českým smyslem pro humor (a dvěma ledničkama a nářadím na kolo a námětama na výlet). Jeho máti je ovšem napůl Australanka, takže se to skoro ani nedá počítat. 

Napřiklad jsme s Iris navštívili zkoušku největšího slovinského folklórního souboru France Marlot. Googlil jsem si ho už v lednu s tím, že by pravidelná návštěva zkoušek mohla být zajímavým zpestřením pobytu. Jenomže jejich stránky se tvářily moc přísně a já měl ještě v živé paměti ty křeče v lýtkách a tři dny švihlé chůze po nápadu navštívit v Brně zkoušku Poľany. Jenže on ejhle: hliš.

Na zkoušce dvanáct tanečníků, kanistr vína a folklor tancovatelný od tří do sta let. Tance, které jsme tancovali, měly německá jména, a jak jsem pochopil, nejdůležitější složkou byl spokojený výraz ve tváři. Nejakčnější byla varianta šlapáku, ovšem s nohama kvůli balancu v bezpečně širokém rozkročení. 

Jakmile moje tanečnice zjistila, že mi to jde, zastyděla se a byl jsem promptně ujištěn, že tohle je samozřejmě šméčko pro důchodce, a že jejich choreografie jsou mnohem náročnější. Načež dvě zatancovali a já musel uznat, že to náročné je. Aspoň já bych si totiž patnáctiminutovou choreografii složenou z více méně zaměnitelných prvků tancovaných na kolovrátkovou melodii určitě nezapamatoval. 

Včera se naskytla další taková příležitost dokázat, že hliš neprostupuje vše. A byla to tutovka: krátké experimentální představení, o kterém se vědělo, že tam bude masturbovat jeptiška. Odehrávalo se to v kostelní lodi Plečnikova chrámu a já, Hana a Iris jsme si sedli do druhé řady. Hana protestovala, protože pokud prý budou chtít herci nedejbože komunikovat s diváky, je na ráně. Já nebyl, takže jsme zůstali. O deset minut později, když s Hanou třásla herečka a prskala na ni Slovinsky cosi o kapitalismu, jsem přeci jenom zalitoval. Chňapla ji totiž tak razantně, že přibrala i moje Threadless tričko. Jeho mírumilovný motiv žirafy v ponorce si takové zacházení nezasloužil, tak jsem se jej jal pravačkou ze sevření jemně vydolovávat. Jsem přesvědčený, že si toho herečka všimla, a že ji to znejistilo, protože pak začala svou předchozí neodbytnost odbývat. Sednout si jinam by ale tak jako tak nemělo smysl. O kus dál se po divácích stříkalo šampaňským a taky tam procházel borec v tangáčích pomazaný čokoládou, který chtěl euro za olíznutí. Než se dostal k nám, už byl naštěstí natolik olízaný, že nekapal. 

Z představení odejít nešlo, protože zpoza lóže nakukující režisérku poťouchlého výrazu a rozšířených zornic by to taky mohlo potěšit. Výsledným pocitem z této divnosti nebyl šok, ale trapno. Kostel byl odsvěcený a jeptiška si sahala pouze na stehna. Kdyby na tom oltáři bývali souložili, shodli jsme se s holkama, byl by to sice hnus, ale rozhodě ne hliš.

Ještěže jsou tu ti Češi, říkal jsem si, když to LSD pomalu začínalo nabíhat. Bylo ho tak akorát na to, aby se Země zavlnila, a Vojta byl ještě schopen zvládnout ubalit jointa. „Kecáš, na beka?“ posvítil na joint Houmy.  „Jestli to dáme na beka v tomhle stavu, tak jsme naprostí hrdinové!“
To je pro mě Houmy každopádně, protože mi opatřil už druhé kolo. Tentokrát bez jediné závady, s odrazkama a funkčním světlem. Tak, jak ho našel nezamčené na opuštěné silnici ve tři ráno před kolejí v kampusu, který už brzo opustím.

To se takhle ve čtyři ráno ozve zaťukání na dveře a než stačíte zařvat, že si má dotyčný prdel políbit, stojí vám na zápraží trojice mladých mužů. Vy na ně mžouráte a až zblízka zjistíte, že jim je asi čtyřicet pět. Když si opisují nominálie vaše i vaší návštěvy, přemýšlíte, zda tady ti Johnnyové Deppové z Jumpstreet 21 netvoří nějakou místní tajnou policii. Oficiání jsou na to dost a vaše sarkastické poznámky na policejní manýry ignorují. Ale ono vám tu vleze do pokoje leccos, třeba domovník nebo hygienická kontrola, takže už to ani tak nepřekvapí. Irinku s Ernou napřiklad takhle ráno probudil hluk startujícího tryskáče. Když otevřely oči, uviděly sousoší s podstavou o dvou dřevěných židlích, na jedné z nich údržbář s vrtačkou vrtá do stropu, na druhé uklízečka s vysavačem lapá padající svinstvo. Holky lapají po dechu, ale nakonec jim nezbude, než strčit hlavy pod polštář a počkat, až tryskáč přistane.

A tak jsem čekal na dopis, kterým bych byl vyhozen, ale týden se nedělo nic. Pak jsem odjel na Velikonoce domů a když jsem se vrátil zpátky, bylo mi řečeno, že jakýsi dopis přecijen přišel. Přinesl ho správce. Když tradičně bez vyzvání vstoupil do pokoje, našel v místnosti asi pět chlapů ve spacích pytlích. Jeden z nich, kterému mohlo být asi šedesát, na něj zamžoural, načež překvapený správce vykoktl moje jméno z otazníkem. „Tomáš je doma,“ odpověděl mu muž. Správce se i s dopisem v ruce vytočil na patě a odešel.

Já jsem tak nějak tušil, že nechat pokoj k dispozici českým jeskyňářům na návštěvě, by nemuselo úplně projít. Ale protože se správce s dopisem neukazoval dalších čtrnáct dní po mém návratu, měl jsem za to, že se to ututlalo. Neututlalo. Vítězně mi ho předal minulý týden. Ihned jsem se vydal za správkyní bez sekundárních pohlavních znaků Darinkou Kabelkou, která mi poradila napsat odvolání. Mrkala na mě a já pochopil, že jde o formalitu, že mě nevyhodí. O další týden později mi přišlo lakonické zamítnutí žádosti a to i přesto, že jsem ho nechal přeložit do Slovinštiny. Tedy tak.

Přece to nemohlo být tím, že to přeložil...

...Hliš.

pondělí 9. května 2011

Vím, co jsi dělal letos na jaře...

Další nesouvislý příspěvek ze života v Lublani...

Tentokrát mě můj kozobradý přítel s chybějícím zubem dokonce pozval do svého pokoje. Předcházel tomu můj nepovedený pokus o průchod hlučnou a začouzenou chodbovicí. Zastavil mě opakovaným pokřikem „Česko, stůj!“ Česko chvilku dělalo, že neslyší, ale na potřetí už muselo jakoby cosi zaslechnout a podívat se za sebe, protože by to bylo vůči Slovinsku nezdvořilé. A protože můj jediný nevyžádaný přítel na patře mával mocnou tlapu a zubil se úsměvem Človíčka, musel jsem jeho pozvání na domácí víno chtě nechtě přijmout. Tedy pro upřesnění: Nejsem asociální abstinent. Vracel jsem se z jiného večírku... A zrovna když jsem dopíjel druhou sklenici ovocného domácího a nadechoval se k odchodu, se to stalo. Otevřel dveře svého pokoje, zavedl mě k počítači a na Google mapách mi ukázal svůj rodný dům. Pokýval jsem hlavou a řekl, že je to moc hezká vesnice s domy, a když jsem se otočil od monitoru, byl jsem konfrontován s dalším projevem jeho důvěry, který se mi s kliknutím otevřel před obličejem. Byl velký a vsadil bych se, že i ostrý. Pokýval jsem hlavou o poznání mocněji, protože šlo pravděpodobně o ještě vyšší stupeň projevu důvery, než souřadnice domova, a znalecky nůž potěžkal.
     „Černé tady nemáme rádi,“ zopakoval větičku z minula a chybějící souvislost mezi větou a předmětem v mé dlani situaci dodala strašidelný nádech. Pak jsem se konečně omluvil a šel do postele, čehož si můj přítel už nevšiml. Po tom, co mi řekl vše, co považoval za nutné, se odebral do náruče své – zcela nepochopitelně hezké – přítelkyně. Ráno v koupelně mi pak věnoval pohled ve znění: „Pokud jsme se včera potkali, příteli, nahraď mé rozpaky něčím, co by náš společně strávený čas vystihovalo lépe.“

Ale je tu hezky, i když už bez kola...

A je za tím opět ten starý dobrý zákon schválnosti, že když už vám bicykl čmajznou, stane se tak v průsečíků několika nepravděpodobných okolností. U mě to bylo po tom, co jsem:

1)      ho po měsíci konečně opravil
2)      dostal hrozný hlad a menzu mi zavřeli půl hodiny před zavíračkou
3)      dostal hrozný hlad z toho důvodu, že mi chyběly kalorie po tom, co se mi předchozí den podařilo zaběhnout můj první půlmaraton
4)     samozřejmě nemohl po půlmaratonu vůbec chodit

Navíc v celé Rožné vypli proud, takže jsem si ani nemohl postěžovat sociálním sítím.

Cesta do pět set metrů vzdálené restaurace mi trvala půl hodiny...

Nezoufám jen proto, že jsem si jednak z domu přivezl kolečkové brusle své sestry, a taky mám slíbené kolo od kumpánky „Z“. Té už se jich podařilo obstarat několik, tuším, že pět. Já osobně jsem navrhoval obstarávat jen ta kola, která projdou prachovým testem. Totiž pokud je na sedátku vrstva prachu, znamená to, že se kolo nepoužívá a je tudíž vhodné k obstarání. Nevím, kolik námi obstaraných kol tímto testem prošlo, ale myslím si, že všechny.

V sobotu jsme tři z nich na dvorečku přestříkali, někteří vyloženě vytunili. Například Vojta opatřil rám toho svého odvážným nápisem „STOLEN“. Já jsem tento nápis nepovažoval za vhodný vzhledem k tomu, že mít na nějaké kolo zálusk, měl bych zrovna u tohohle morální dilema podstatně menší. Můj návrh byl kola normálně proklít a napsat to na ně i s notickou, že pokud někdo kolo odcizí, zemře. Nejsem sice nějak zvlášť pověrčivý, ale kolo s podobným nápisem bych neobstarával a to bez ohledu na výsledek prachového testu.

Některým z nás přineslo smůlu i kolo neprokleté. Například Houmymu. V sobotu v poledne mě nalákal na zajímavý příběh z minulého večera. „Před chvílí mě pustili z lochu,“ znělo jako slibný začátek. Za jízdu s 0,82 promile v krvi vyměřili orgáni noc na záchytce a pokutu 450 Euro. Zajímalo by mě, jestli se to vztahuje i na kolečkové brusle...

A teď něco úplně jiného...

Je tomu měsíc, co jsem to viděl, a ještě to ve mě doznívá. Jmenuje se to Srečno Kekec (Šťastný Bobeš) a je to slovinská verze Mrazíka v letním provedení. Tedy: všichni na to mají příjemné vzpomínky z dětství, což vylučuje veškeré kritické připomínky. 

Film z roku 53 splňuje základní úhrnnou vlastnost slovinské produkce: Ve druhé třetině film změní žánr. U další produkce to vypadá třeba tak, že v lehké komedii ze života někdo někoho ukřižuje a znásilní (Od groba do groba), v melancholické oslavě vesnického prostého člověka tento člověk vpálí kamarádovi kulku do srdce (Petelinji zajtrk) nebo se to z tématu konfrontace válečné minulosti s bezstarostým mládím zvrhne v laciný horor s explicitní erotikou (Pokrajina Št. 2). Kekec je pak pohádka o tom, jak uměl být svět zmatený, když ještě nebyly mobilní telefony, která se na konci změní v drsnou existenciální výpověď o tom, že když se ze strachu rozhodnete kamarádovi pomoct příliš pozdě, budete až do konce života bloudit v lese. Existuje tu zjevně v podvědomí tvůrců potřeba dostat do jinak poklidného filmu cosi, co by tuto poklidnost několikrát vykoupilo. Nějak se k tomu hodí i fakt, že je ve Slovinsku vysoké procento jak sebevražd, tak vražd z vášně. Zkrátka střet rakouské ospalosti s balkánským traumatem. A právě asi odsud odněkud plyne můj pocit z mnohých Slovinců: pořád očekávám facku. 

Ovšem pořád lepší facka než kudla, že.