Motto:
Přeji si kolo.
Kufry a Skype...
“Pořád jenom ty kufry a Skype,” povzdychla si při vzpomínce na koleje a ostatní dočasné studentské krabicové přespávárny. Pak se spokojeně rozhlédla po svém novém bytečku plném již podroušených hostů. “Kufry a Skype, to je přesné,” povzdychla si Iris, když si hostitelka odešla zapálit na svůj nový balkon. Pořád je v bytě u slovinské známé přes koleno a naděje na brzké vyřízení víza se vzdaluje stejně jako přesvědčení, že se lze Slovinsky naučit rychle.
Iris a já jsme byli včera pozváni jako internacionální prvek na kolaudační párty do malinkého bytečku slovinského známého Irinčiny kamarádky a jeho srbské přítelkyně, která už čtvrtým rokem studuje v Brně. Několikrát nás šokovala svou spisovnou češtinou, konkrétně užitím slov ježto, přestože a blbost. Párty byla dosud tím nejpříjemnějším společenským zážitkem, který odsunul na druhé místo přeci jen punkovější spánek na podlaze veřejné knihovny na kytarovém koncertě africké hudby.
Jezik...
Protože jsme ve Slovinštině pokročili, můžu konečně naznačit, čím to, že tato řeč našince tak mate...
Spousta slov, která se na první pohled jeví jako známá, znamenají něco jiného: “in” neznamená v, ale a. České v se sice překládá normálně jako “v”, ovšem čte se většinou [u]. (Většinou...) Pro se řekne “za”, na se řekne “do”; z se řekne “od”. A to jsou jen příklady.
Trocha humoru: Chcechtáme se Polákům, když říkají “šukat”, Slovinci se z úplně stejného důvodu chechtají Čechům za “foukat”. Poťouchlou lingvistickou štafetu fungující z nějakého důvodu směrem ze severu na jih povyšuje na druhou fakt, že foukat se řekne Slovinsky “pichat”.
Pak je tu moc krásná série z mechu a kapradí: strom se řekne “drevo”, dřevo se řekne “les” a les se neřekne “strom” jenom proto, aby nebylo poznat, že si čeští a slovinští obrozenci při vymýšlení překladů němčiny vzájemně helfli.
Ještě matoucí top five z mojeho sešitku:
“stol” (židle)
“hiter” (rychlý)
“stranka” (klient)
“roža” (květina)
“kos pice” (klínek pizzy)
A pes se řekne normálně “pes”, akorát se vyslovuje přes šua jako [pəs]. Tím se pes probojoval mezi již zmíněnou muhu a ještě nezmíněného, mnohým však dobře známého polského losa (łoś). Jednou o všech třech napíšu pohádku.
Slovinci...
Na takového slovinského důchodce je radost pohledět. Vypadá elegantně a chová se taky tak. Chcete ho pohladit, protože víte, co vám jezdí v autobusech doma, říct mu něco hezkého, zdvořilého, usmát se na něj. Když s ním prasáčtí slovinští autobusáci (ještě nepřišli na to brněnské kouzlo posadit za volant ženy) hází, balancuje pokorně a bez odmlouvání. A protože je elegantní a voní, máte chuť jej olíznout.
Studentská masa je spíše tmavá a nevýrazná, ovšem říznutá něčím - vnitřně i zvnějšku, - co je buďto vliv italské elegance, nebo cosi jako atavismus obrozenecké národní hrdosti. Dovedu si představit, že tady v tom architektonickém Plečnikovském mikroklimatu mohlo něco takového docela dobře přežít obě války. Moje barevná šálá tu každopádně poutá nečekanou pozornost (Iris tvrdí, že si to namlouvám).
Na včerejší párty jsem zjistil, že Slovinci postrádají smysl pro trapno. Hráli jsme náročnou pinčlíkovou hru (políčka jako “all drink!”, “kiss a person on your left”, “kiss a person on your right!”, “all drink again!”, “go to the toilet!”) a když přišlo na políčko “karaoke”, musel dotyčný zpívat. Úspěšný zpěv u nás doma znamená, že se ti, kdo vás sledují, popadají za břicho, protože jste zkrátka vtipní. Ne tak tady. Zpěv je bavil a kupodivu to všem šlo. Ostatní se nehihňali, ale povzbuzovali a následně zpěv ocenili výkřiky a potleskem. Mě samozřejmě oblila panika ve chvíli, kdy jsem zjistil, že bych měl zpívat, na což samozřejmě došlo asi za deset vteřin. Nevím proč, začal jsem Včelku Máju. A byl to úspěch, protože existuje slovinská verze, kterou si se mnou začali všichni notovat. Pak se naštěstí brzo přestalo a já byl rád, protože líbacích políček bylo hodně a já měl zprava i zleva chlapy.
Ve dvě hodiny jsme se zvedli a po silných loučících ceremoniích si zavolali taxi domů. Taxikář hned poznal, odkud jsme, což vždy potěší. Připomnělo mi to hned toho prvního, se kterým jsme tu jeli. Ten taky hned poznal. A když jsme v zápětí v plné rychlosti najeli na retardér, prozradil nám tu svoji:
“Jebem tvoju materinu!”
Přeji si kolo.
Kufry a Skype...
“Pořád jenom ty kufry a Skype,” povzdychla si při vzpomínce na koleje a ostatní dočasné studentské krabicové přespávárny. Pak se spokojeně rozhlédla po svém novém bytečku plném již podroušených hostů. “Kufry a Skype, to je přesné,” povzdychla si Iris, když si hostitelka odešla zapálit na svůj nový balkon. Pořád je v bytě u slovinské známé přes koleno a naděje na brzké vyřízení víza se vzdaluje stejně jako přesvědčení, že se lze Slovinsky naučit rychle.
Iris a já jsme byli včera pozváni jako internacionální prvek na kolaudační párty do malinkého bytečku slovinského známého Irinčiny kamarádky a jeho srbské přítelkyně, která už čtvrtým rokem studuje v Brně. Několikrát nás šokovala svou spisovnou češtinou, konkrétně užitím slov ježto, přestože a blbost. Párty byla dosud tím nejpříjemnějším společenským zážitkem, který odsunul na druhé místo přeci jen punkovější spánek na podlaze veřejné knihovny na kytarovém koncertě africké hudby.
Jezik...
Protože jsme ve Slovinštině pokročili, můžu konečně naznačit, čím to, že tato řeč našince tak mate...
Spousta slov, která se na první pohled jeví jako známá, znamenají něco jiného: “in” neznamená v, ale a. České v se sice překládá normálně jako “v”, ovšem čte se většinou [u]. (Většinou...) Pro se řekne “za”, na se řekne “do”; z se řekne “od”. A to jsou jen příklady.
Trocha humoru: Chcechtáme se Polákům, když říkají “šukat”, Slovinci se z úplně stejného důvodu chechtají Čechům za “foukat”. Poťouchlou lingvistickou štafetu fungující z nějakého důvodu směrem ze severu na jih povyšuje na druhou fakt, že foukat se řekne Slovinsky “pichat”.
Pak je tu moc krásná série z mechu a kapradí: strom se řekne “drevo”, dřevo se řekne “les” a les se neřekne “strom” jenom proto, aby nebylo poznat, že si čeští a slovinští obrozenci při vymýšlení překladů němčiny vzájemně helfli.
Ještě matoucí top five z mojeho sešitku:
“stol” (židle)
“hiter” (rychlý)
“stranka” (klient)
“roža” (květina)
“kos pice” (klínek pizzy)
A pes se řekne normálně “pes”, akorát se vyslovuje přes šua jako [pəs]. Tím se pes probojoval mezi již zmíněnou muhu a ještě nezmíněného, mnohým však dobře známého polského losa (łoś). Jednou o všech třech napíšu pohádku.
Slovinci...
Na takového slovinského důchodce je radost pohledět. Vypadá elegantně a chová se taky tak. Chcete ho pohladit, protože víte, co vám jezdí v autobusech doma, říct mu něco hezkého, zdvořilého, usmát se na něj. Když s ním prasáčtí slovinští autobusáci (ještě nepřišli na to brněnské kouzlo posadit za volant ženy) hází, balancuje pokorně a bez odmlouvání. A protože je elegantní a voní, máte chuť jej olíznout.
Studentská masa je spíše tmavá a nevýrazná, ovšem říznutá něčím - vnitřně i zvnějšku, - co je buďto vliv italské elegance, nebo cosi jako atavismus obrozenecké národní hrdosti. Dovedu si představit, že tady v tom architektonickém Plečnikovském mikroklimatu mohlo něco takového docela dobře přežít obě války. Moje barevná šálá tu každopádně poutá nečekanou pozornost (Iris tvrdí, že si to namlouvám).
Na včerejší párty jsem zjistil, že Slovinci postrádají smysl pro trapno. Hráli jsme náročnou pinčlíkovou hru (políčka jako “all drink!”, “kiss a person on your left”, “kiss a person on your right!”, “all drink again!”, “go to the toilet!”) a když přišlo na políčko “karaoke”, musel dotyčný zpívat. Úspěšný zpěv u nás doma znamená, že se ti, kdo vás sledují, popadají za břicho, protože jste zkrátka vtipní. Ne tak tady. Zpěv je bavil a kupodivu to všem šlo. Ostatní se nehihňali, ale povzbuzovali a následně zpěv ocenili výkřiky a potleskem. Mě samozřejmě oblila panika ve chvíli, kdy jsem zjistil, že bych měl zpívat, na což samozřejmě došlo asi za deset vteřin. Nevím proč, začal jsem Včelku Máju. A byl to úspěch, protože existuje slovinská verze, kterou si se mnou začali všichni notovat. Pak se naštěstí brzo přestalo a já byl rád, protože líbacích políček bylo hodně a já měl zprava i zleva chlapy.
Ve dvě hodiny jsme se zvedli a po silných loučících ceremoniích si zavolali taxi domů. Taxikář hned poznal, odkud jsme, což vždy potěší. Připomnělo mi to hned toho prvního, se kterým jsme tu jeli. Ten taky hned poznal. A když jsme v zápětí v plné rychlosti najeli na retardér, prozradil nám tu svoji:
“Jebem tvoju materinu!”
Žádné komentáře:
Okomentovat