čtvrtek 26. května 2011

Jak mě vyhodili z kolejí

 „So the moral of this story is that even one-night stands can be expensive,“ pokusil se to shrnout do nějaké vtipné a trefné tečky náš vrátný na akademii Marco. Nepovedla se mu, ale zasmál jsem se, protože jeho snaha o moje rozveselení byla milá. Jenomže nešlo ani o one-night stand, ani o peníze, ani o žádný pořádný průser, kterým bych se tady mohl vychloubat. Ten vyhazov, to byl zkrátka takový typický slovinský hliš. A protože nevíte, co to je, pojďme na to hezky od lesa...

Co je to hliš?

Hliš je příjmení v této chvíli již bývalého přítele jiste X, kterého si našla zde ve Slovinsku a díky němuž se naučila svou první slovinskou větu („Dobré trenirka“ - Dobré tepláky). Abych tak nějak přiblížil podstatu slovinské hlišovitosti, řeknu, že Hliš nejí rajčata, nepije víno ani slivovici, z bonboniéry Merci jí jen jeden druh čokolády (asi modrou), nejí škvarky ani další neověřené věci, poslouchá techno a vypadá jako většina Slovinců, tedy jako fotbalista. A ačkoliv je poměrně hezký a holí si různé partie těla, k ničemu velkému se nemá. Když už měla X muže jména, na kterém lze uklouznout, dost, řekla mu to. Hliš zareagoval jako hliš:

„Nevím, co na to říct.“

Hliš je tedy cosi jako esence bezpohlavního, rozplizlého, bezkulózního slovinství. (Chudák kluk si to nezaslouží, ale když ono se to k tomu zobecnění tak hodí...) Jsem si vědom toho, že je to stereotyp, o čem tady mluvím, ale taky si uvědomuju, jak málo Slovinců na mě působí jinak. Vlastně je to jenom strategický kamarád Primoš, kdo to zachraňuje českým smyslem pro humor (a dvěma ledničkama a nářadím na kolo a námětama na výlet). Jeho máti je ovšem napůl Australanka, takže se to skoro ani nedá počítat. 

Napřiklad jsme s Iris navštívili zkoušku největšího slovinského folklórního souboru France Marlot. Googlil jsem si ho už v lednu s tím, že by pravidelná návštěva zkoušek mohla být zajímavým zpestřením pobytu. Jenomže jejich stránky se tvářily moc přísně a já měl ještě v živé paměti ty křeče v lýtkách a tři dny švihlé chůze po nápadu navštívit v Brně zkoušku Poľany. Jenže on ejhle: hliš.

Na zkoušce dvanáct tanečníků, kanistr vína a folklor tancovatelný od tří do sta let. Tance, které jsme tancovali, měly německá jména, a jak jsem pochopil, nejdůležitější složkou byl spokojený výraz ve tváři. Nejakčnější byla varianta šlapáku, ovšem s nohama kvůli balancu v bezpečně širokém rozkročení. 

Jakmile moje tanečnice zjistila, že mi to jde, zastyděla se a byl jsem promptně ujištěn, že tohle je samozřejmě šméčko pro důchodce, a že jejich choreografie jsou mnohem náročnější. Načež dvě zatancovali a já musel uznat, že to náročné je. Aspoň já bych si totiž patnáctiminutovou choreografii složenou z více méně zaměnitelných prvků tancovaných na kolovrátkovou melodii určitě nezapamatoval. 

Včera se naskytla další taková příležitost dokázat, že hliš neprostupuje vše. A byla to tutovka: krátké experimentální představení, o kterém se vědělo, že tam bude masturbovat jeptiška. Odehrávalo se to v kostelní lodi Plečnikova chrámu a já, Hana a Iris jsme si sedli do druhé řady. Hana protestovala, protože pokud prý budou chtít herci nedejbože komunikovat s diváky, je na ráně. Já nebyl, takže jsme zůstali. O deset minut později, když s Hanou třásla herečka a prskala na ni Slovinsky cosi o kapitalismu, jsem přeci jenom zalitoval. Chňapla ji totiž tak razantně, že přibrala i moje Threadless tričko. Jeho mírumilovný motiv žirafy v ponorce si takové zacházení nezasloužil, tak jsem se jej jal pravačkou ze sevření jemně vydolovávat. Jsem přesvědčený, že si toho herečka všimla, a že ji to znejistilo, protože pak začala svou předchozí neodbytnost odbývat. Sednout si jinam by ale tak jako tak nemělo smysl. O kus dál se po divácích stříkalo šampaňským a taky tam procházel borec v tangáčích pomazaný čokoládou, který chtěl euro za olíznutí. Než se dostal k nám, už byl naštěstí natolik olízaný, že nekapal. 

Z představení odejít nešlo, protože zpoza lóže nakukující režisérku poťouchlého výrazu a rozšířených zornic by to taky mohlo potěšit. Výsledným pocitem z této divnosti nebyl šok, ale trapno. Kostel byl odsvěcený a jeptiška si sahala pouze na stehna. Kdyby na tom oltáři bývali souložili, shodli jsme se s holkama, byl by to sice hnus, ale rozhodě ne hliš.

Ještěže jsou tu ti Češi, říkal jsem si, když to LSD pomalu začínalo nabíhat. Bylo ho tak akorát na to, aby se Země zavlnila, a Vojta byl ještě schopen zvládnout ubalit jointa. „Kecáš, na beka?“ posvítil na joint Houmy.  „Jestli to dáme na beka v tomhle stavu, tak jsme naprostí hrdinové!“
To je pro mě Houmy každopádně, protože mi opatřil už druhé kolo. Tentokrát bez jediné závady, s odrazkama a funkčním světlem. Tak, jak ho našel nezamčené na opuštěné silnici ve tři ráno před kolejí v kampusu, který už brzo opustím.

To se takhle ve čtyři ráno ozve zaťukání na dveře a než stačíte zařvat, že si má dotyčný prdel políbit, stojí vám na zápraží trojice mladých mužů. Vy na ně mžouráte a až zblízka zjistíte, že jim je asi čtyřicet pět. Když si opisují nominálie vaše i vaší návštěvy, přemýšlíte, zda tady ti Johnnyové Deppové z Jumpstreet 21 netvoří nějakou místní tajnou policii. Oficiání jsou na to dost a vaše sarkastické poznámky na policejní manýry ignorují. Ale ono vám tu vleze do pokoje leccos, třeba domovník nebo hygienická kontrola, takže už to ani tak nepřekvapí. Irinku s Ernou napřiklad takhle ráno probudil hluk startujícího tryskáče. Když otevřely oči, uviděly sousoší s podstavou o dvou dřevěných židlích, na jedné z nich údržbář s vrtačkou vrtá do stropu, na druhé uklízečka s vysavačem lapá padající svinstvo. Holky lapají po dechu, ale nakonec jim nezbude, než strčit hlavy pod polštář a počkat, až tryskáč přistane.

A tak jsem čekal na dopis, kterým bych byl vyhozen, ale týden se nedělo nic. Pak jsem odjel na Velikonoce domů a když jsem se vrátil zpátky, bylo mi řečeno, že jakýsi dopis přecijen přišel. Přinesl ho správce. Když tradičně bez vyzvání vstoupil do pokoje, našel v místnosti asi pět chlapů ve spacích pytlích. Jeden z nich, kterému mohlo být asi šedesát, na něj zamžoural, načež překvapený správce vykoktl moje jméno z otazníkem. „Tomáš je doma,“ odpověděl mu muž. Správce se i s dopisem v ruce vytočil na patě a odešel.

Já jsem tak nějak tušil, že nechat pokoj k dispozici českým jeskyňářům na návštěvě, by nemuselo úplně projít. Ale protože se správce s dopisem neukazoval dalších čtrnáct dní po mém návratu, měl jsem za to, že se to ututlalo. Neututlalo. Vítězně mi ho předal minulý týden. Ihned jsem se vydal za správkyní bez sekundárních pohlavních znaků Darinkou Kabelkou, která mi poradila napsat odvolání. Mrkala na mě a já pochopil, že jde o formalitu, že mě nevyhodí. O další týden později mi přišlo lakonické zamítnutí žádosti a to i přesto, že jsem ho nechal přeložit do Slovinštiny. Tedy tak.

Přece to nemohlo být tím, že to přeložil...

...Hliš.

pondělí 9. května 2011

Vím, co jsi dělal letos na jaře...

Další nesouvislý příspěvek ze života v Lublani...

Tentokrát mě můj kozobradý přítel s chybějícím zubem dokonce pozval do svého pokoje. Předcházel tomu můj nepovedený pokus o průchod hlučnou a začouzenou chodbovicí. Zastavil mě opakovaným pokřikem „Česko, stůj!“ Česko chvilku dělalo, že neslyší, ale na potřetí už muselo jakoby cosi zaslechnout a podívat se za sebe, protože by to bylo vůči Slovinsku nezdvořilé. A protože můj jediný nevyžádaný přítel na patře mával mocnou tlapu a zubil se úsměvem Človíčka, musel jsem jeho pozvání na domácí víno chtě nechtě přijmout. Tedy pro upřesnění: Nejsem asociální abstinent. Vracel jsem se z jiného večírku... A zrovna když jsem dopíjel druhou sklenici ovocného domácího a nadechoval se k odchodu, se to stalo. Otevřel dveře svého pokoje, zavedl mě k počítači a na Google mapách mi ukázal svůj rodný dům. Pokýval jsem hlavou a řekl, že je to moc hezká vesnice s domy, a když jsem se otočil od monitoru, byl jsem konfrontován s dalším projevem jeho důvěry, který se mi s kliknutím otevřel před obličejem. Byl velký a vsadil bych se, že i ostrý. Pokýval jsem hlavou o poznání mocněji, protože šlo pravděpodobně o ještě vyšší stupeň projevu důvery, než souřadnice domova, a znalecky nůž potěžkal.
     „Černé tady nemáme rádi,“ zopakoval větičku z minula a chybějící souvislost mezi větou a předmětem v mé dlani situaci dodala strašidelný nádech. Pak jsem se konečně omluvil a šel do postele, čehož si můj přítel už nevšiml. Po tom, co mi řekl vše, co považoval za nutné, se odebral do náruče své – zcela nepochopitelně hezké – přítelkyně. Ráno v koupelně mi pak věnoval pohled ve znění: „Pokud jsme se včera potkali, příteli, nahraď mé rozpaky něčím, co by náš společně strávený čas vystihovalo lépe.“

Ale je tu hezky, i když už bez kola...

A je za tím opět ten starý dobrý zákon schválnosti, že když už vám bicykl čmajznou, stane se tak v průsečíků několika nepravděpodobných okolností. U mě to bylo po tom, co jsem:

1)      ho po měsíci konečně opravil
2)      dostal hrozný hlad a menzu mi zavřeli půl hodiny před zavíračkou
3)      dostal hrozný hlad z toho důvodu, že mi chyběly kalorie po tom, co se mi předchozí den podařilo zaběhnout můj první půlmaraton
4)     samozřejmě nemohl po půlmaratonu vůbec chodit

Navíc v celé Rožné vypli proud, takže jsem si ani nemohl postěžovat sociálním sítím.

Cesta do pět set metrů vzdálené restaurace mi trvala půl hodiny...

Nezoufám jen proto, že jsem si jednak z domu přivezl kolečkové brusle své sestry, a taky mám slíbené kolo od kumpánky „Z“. Té už se jich podařilo obstarat několik, tuším, že pět. Já osobně jsem navrhoval obstarávat jen ta kola, která projdou prachovým testem. Totiž pokud je na sedátku vrstva prachu, znamená to, že se kolo nepoužívá a je tudíž vhodné k obstarání. Nevím, kolik námi obstaraných kol tímto testem prošlo, ale myslím si, že všechny.

V sobotu jsme tři z nich na dvorečku přestříkali, někteří vyloženě vytunili. Například Vojta opatřil rám toho svého odvážným nápisem „STOLEN“. Já jsem tento nápis nepovažoval za vhodný vzhledem k tomu, že mít na nějaké kolo zálusk, měl bych zrovna u tohohle morální dilema podstatně menší. Můj návrh byl kola normálně proklít a napsat to na ně i s notickou, že pokud někdo kolo odcizí, zemře. Nejsem sice nějak zvlášť pověrčivý, ale kolo s podobným nápisem bych neobstarával a to bez ohledu na výsledek prachového testu.

Některým z nás přineslo smůlu i kolo neprokleté. Například Houmymu. V sobotu v poledne mě nalákal na zajímavý příběh z minulého večera. „Před chvílí mě pustili z lochu,“ znělo jako slibný začátek. Za jízdu s 0,82 promile v krvi vyměřili orgáni noc na záchytce a pokutu 450 Euro. Zajímalo by mě, jestli se to vztahuje i na kolečkové brusle...

A teď něco úplně jiného...

Je tomu měsíc, co jsem to viděl, a ještě to ve mě doznívá. Jmenuje se to Srečno Kekec (Šťastný Bobeš) a je to slovinská verze Mrazíka v letním provedení. Tedy: všichni na to mají příjemné vzpomínky z dětství, což vylučuje veškeré kritické připomínky. 

Film z roku 53 splňuje základní úhrnnou vlastnost slovinské produkce: Ve druhé třetině film změní žánr. U další produkce to vypadá třeba tak, že v lehké komedii ze života někdo někoho ukřižuje a znásilní (Od groba do groba), v melancholické oslavě vesnického prostého člověka tento člověk vpálí kamarádovi kulku do srdce (Petelinji zajtrk) nebo se to z tématu konfrontace válečné minulosti s bezstarostým mládím zvrhne v laciný horor s explicitní erotikou (Pokrajina Št. 2). Kekec je pak pohádka o tom, jak uměl být svět zmatený, když ještě nebyly mobilní telefony, která se na konci změní v drsnou existenciální výpověď o tom, že když se ze strachu rozhodnete kamarádovi pomoct příliš pozdě, budete až do konce života bloudit v lese. Existuje tu zjevně v podvědomí tvůrců potřeba dostat do jinak poklidného filmu cosi, co by tuto poklidnost několikrát vykoupilo. Nějak se k tomu hodí i fakt, že je ve Slovinsku vysoké procento jak sebevražd, tak vražd z vášně. Zkrátka střet rakouské ospalosti s balkánským traumatem. A právě asi odsud odněkud plyne můj pocit z mnohých Slovinců: pořád očekávám facku. 

Ovšem pořád lepší facka než kudla, že.

středa 6. dubna 2011

Slunce, muhy, hormony

Dnes jen s polovični diakritikou, protože pišu na slovinske klavesnici...

  ”O jaru jsem loni složil basnicku,” rika postarši pan s knirkem, majestatni pleši a laskavyma očima. Sedi za katedrou a jmenuje se Koršič. A protože hodina ješte nezačala, spusti:
  
Jaro,
nahle.

Trefil se i tento rok, jaro tu prišlo pres noc. To znamena hned dve veci:
  
1) Jeho basen odolava toku času.
2) Mužeme se s Iris prohanet po Lublanskych ulicich na našich novych kolech jen tak nalehko.

Pri Koršičovych prednaškach, ktere jsou na rozdil od jeho poetickeho minimalismu neuveritelne dlouhe a nudne, po techto vyjiždkach často toužime.

Svoje kolo jsem dostal za pivo od Houmyho, ktereho jsme potkali na nadvori byvale tovarny na kola Rog. Houmy (rodily Pražak, čili Superpražak), ktery studuje architekturu, nam sdelil, ze Rog je dilem českeho architekta, a že je to z jakychsi duvodu unikat. Což plati doted, i kdyz trochu jinak: je to v Lublani jediny sympaticky polosquat, kde si mužete zajit na koncert (treba jako ja na milou lotyšskou trash-metal-hardcore-punkovou kapelu,) nebo si treba najit vrak kola a pokud to umite, složit si ho v neco pojizdneho. Ovšem musite se dovolit Jasmina, ktery ma kliče a ne vždycky čas. Prikladne včera jsme na neho s Iris a jeste jednim sympatickym fousatym panem neuspešne čekali asi hodinu. Fousač vedle nas si povzdechl, otočil se na Iris a poprosil ji, jestli by Jasminovi nevyridila, že ho tu hledal Ježiš. Načež odešel a my po chvili taky, protože jsme tam nehodlali travit cele boži odpoledne.

Dnes rano jsme kola zaparkovali ke vchodu do školy a odebrali se na tour po domech, ktere kdysi obyvali vyznamni slovinšti literati. Nejjarnejši ze všech pribehu byl ten France Prešerna, což je basnik tak prosluly, že se nam na vylete u jezera Bled podarilo najit križovatku dvou Prešernovych ulic. Prešeren miloval jistou Julii, ale protože nebyl dostatečne urozeny, nechteli mu ji dat. A tak si ji vzal za ženu jeho uhlavni nepritel ze stredni školy jisty Anton Schoischinstel. Anton byl po leta vyhlašovany nejlepšim žakem Lublanskeho lycea, prestože nejlepši byl Prešeren. Budiž basnikovi odmenou, že je jeho rival tak mocne zapomenut, že ani neni mozne vygooglit jeho prijmeni.

Prohlidka mela trvat jenom hodinu, ale trvala hodinu a pul, což bylo dobre, protože se nam podarilo zameškat prednašku jineho uspavače hadu.

Jaro vzpružilo i ultrapravicove kridlo moji koleje. Včerejši chodba party me budila co hodinu, což se obvykle nestava. V tonu jejich hlasu bylo cosi hormonalne vypjateho a to neco draždilo muj biologicky alarm. Mezi kriklouny nechybel ani muj soused s bradkou, ktery mi pred mesicem nabidl čaj a o tyden pozdeji mi - v kostymu Power Rangers, bylo to o karnevalu - bez vyzvani sdelil, že tady nemaji radi cizince. Tahlo z nej kolejni vino, dival se mi nekam do ucha a ja citil, jak se jeho prilba lehce dotyka mych mirne odstatych vlasu. Naštesti dodal, že se to vztahuje jen na „ty černe“. A Chorvaty, pochopitelne. Na ty taky. Možna nejvic... Že je to narod, do ktereho si Slovinci s chuti rypnou, jsem pochopil v klubu KMŠ, když jsme se vydali na pravidelnou stand-up comedy show.
  „Jel jsem na dovolenou do exoticke země,“ začal komik. (Chorvatsko. Smich.)
  „Vyčural jsem se do more.“ (Ale je to prece Chorvatske more. Smich.)
  „Jak ma vypadat Arnold S. drsne, kdyz v Terminatorovi musi rict“ (Hlaška v Chorvatštine, co zni ve Slovinštine legračne. Smich.)

Čechy (a Slovaky) maji pry radi. Takže kdo se chystate prijet, nevahejte. Planuju party, na ktere budeme pit mistni speciality: pivo znacky Pivo, vino zn. Vino a taky samozrejme Alkohol.
Navstivit musime taky nejakou z desetitisic jeskyni. Kdyz jsem se proplazil zatim do te posledni a rozhledl se, vsude kolem me byli pavouci, cvrcci a jiny hmyz. Mirne jsem zpanikaril a vylezl briskne ven. I pres varovani tam po mne vlezla Hana a ja jesitne za ni. Prisaham, ze tam toho hmyzu bylo mnohem vic, kdyz jsem tam vlezl poprve, Hani...

sobota 5. března 2011

Co se dá koupit za deset Euro...


Bunda (ze Zary. Vlastně vesta, ale teplá, což je úžasné. Modrá s barevnou vlněnou vrstvou na kapuci. Ptal jsem se Iris, jestli to neni moc směšné, a že málo může. Řekla ano, je to vtipné, ale jenom malinko. Když jsme z toho obchodu vylezli, teprve pak se začala chechtat. V Benátkách bunda ještě prošla, protože mi šla ke karnevalové masce.)

Český absint (Zatím nepotvrzeno. Vydali jsme se s Hanou J. na výzvědy, ale významné pauzy a chození kolem horké kaše v dotazovaných mohlo vyvolat pocit, že jde o něco nelegálního. Příště je nutné ptát se stejně samozřejmě, jako na klíče od prádelny... Vlastně ono to je nelegální.)

Lístek na koncert (Brezel Göring)

7 litrů bílého vína (od člověka, který je známý jako Lord fo the Drinks. Měl jsem trochu posvátného strachu, když jsme s Hanou stáli před jeho pokojem a chystali se ťukat. Kmotr se bohužel nekonal, vylezl kluk, prodal nám litr slovinské směsky, ukázal skříňku, kam vrátit prázdnou lahev, a ve chvíli, kdy zabouchl dveře, zapomněli jsme, jak vypadal. Vynikající mimikri, když k tomu přičtu, že nás ráno nebolela hlava, ani když jsme k litru bílého dokoupili litr odrůdového červeného. Které je ovšem o padesátník na litru dražší, čili za deset Eur se dá koupit taky...)

6 litrů bílého a 1 litr červeného odrůdového (pokud ovšem vrátíte zálohovaný pětilitrový kanistřík.)

bezmála 5 obědů! (Systém studentského stravování je extrémně štědrý. Lepší už to je prý jenom v Řecku, kde stát studentské stravování a ubytování dotuje kompletně. Vlastně celá Evropa dotuje. Krom bratov Slovákov...)

Velký nákup v Hoferu nebo střední v Mercatoru (říká Irina. Mně ať dělám co dělám stojí deset Euro každý nákup.)

Od alkoholu a jídla k něčemu intelektuálnímu...

Ve Slovinštině jsem nepokročil ani o píď, ježto všichni mluví anglicky, především pak já, protože se nikdy dlouho nevydržím dívat na jejich soustředěné obličeje, kdykoliv se bezhlavě pustím do jejich mateřštiny. Například před chvílí jsem se studentovi na vrátnici pokoušel vysvětlit, že Slovinsky hovořím, ale pouze málo, jenomže jsem si v tom rozrušení nemohl vzpomenout na slovo málo, tak jsem se opravil a řekl, že Slovinsky nehovořím, což bylo jednodušší. 

Pasivní znalost se ovšem zlepšuje. Při první hodině scenáristiky jsem zažíval euforické pocity, protože jsem většině výkladu skutečně rozumněl. Iris, která seděla naproti mně, to měla zřejmě stejně a neskrývaně to dávala najevo nepřetržitým přikyvováním. Všiml si toho i lektor, načež ji požádal, aby tedy připomenula děj filmu, o kterém je řeč, když ho zná. Iris reagovala osvědčeným “Já ho znám, ale neviděla jsem ho.” V jejím podání to ovšem nemělo charakter výmluvy.

Zatím tedy převážně hovoříme špízem o českoanglickém základu, prokládaným polskou cibulí a slovinským chili. A při přestupu ve Vídní jsem si jako desert byl schopen říct o kebab “mit allem”. Což sice znamená se všemi, ne se vším, jak jsem myslel, ale bylo to na rychlo a prodavač mě pochopil, což bylo dobře, protože dělit se s ostatníma, jsem ve Vídni o hladu.

(Což mi připomíná...
Dvě a půl hodiny na přestup z vlaku na Žluťáka bylo tak akorát. Proběhal jsem je po ploše asi jednoho kilometru čtverečního, až se mi o dvě kabely ošoupaly obě stehna tak, že to potom ve sprše pálilo. Zpětně děkuji všem ochotným na telefonu. Krom paní ze Žlutého servisu, která má pomoc v popisu práce, a která sice byla ochotná, ale taky hloupá a starala se jen o to, aby nebylo poznat, že je Slovevenka, čímž se cena už tak drahého telefonátu musela zvýšit nejmíň o třetinu. Proč, ptám se? Přátelé Slované, nebuďme líní se poslouchat, dyť si rozumíme! To platí teď především pro vás, Pawle a Karolino.)

Jako třešničku ještě nabízím svůj úplně první umělecký překlad ze Slovinštiny...

Jde o krátkou báseň od autora podepsaného jako SRAKA napsanou propiskou na dveře jednoho ze dvou záchodků na mojem patře. V záhlaví dveří se nachází krátký útvar heslovitého charakteru od anonymního, leč pravděpodobně vysokého autora (aspoň já tam ze sedu nedošáhnu):

Smrt Fašizmu 
Svobodu kajenje na veceju!

Třeba dát si pozor jen na slovo “kajenje” (v infinitivu “kadit”), což znamená kouřit. Kontext záchodku z toho dělá humor. Následuje fixkou psaná báseň, na kterou si ještě netroufám, a zřejmě jako reakce na ni (objevují se hned dvě stejná slova) je tam propiskou nekolikrát obtahovaným nepatkovým tiskacím toto:


NI JUNAKA 
KI NELULA
KADAR KAKA

Podepsán SRAKA. Přeložil jsem jako...

BORCA NENÍ 
CO NESERE
BEZ MOČENÍ 
           SRAČKA 

Ano, vadí mi společné sociálky. Zapomněl jsem si tam včera v noci ruličku a do rána hádejte co: poloviční!

sobota 12. února 2011

Muha Maja

Motto:
Přeji si kolo.

Kufry a Skype...

“Pořád jenom ty kufry a Skype,” povzdychla si při vzpomínce na koleje a ostatní dočasné studentské krabicové přespávárny. Pak se spokojeně rozhlédla po svém novém bytečku plném již podroušených hostů. “Kufry a Skype, to je přesné,” povzdychla si Iris, když si hostitelka odešla zapálit na svůj nový balkon. Pořád je v bytě u slovinské známé přes koleno a naděje na brzké vyřízení víza se vzdaluje stejně jako přesvědčení, že se lze Slovinsky naučit rychle.

Iris a já jsme byli včera pozváni jako internacionální prvek na kolaudační párty do malinkého bytečku slovinského známého Irinčiny kamarádky a jeho srbské přítelkyně, která už čtvrtým rokem studuje v Brně. Několikrát nás šokovala svou spisovnou češtinou, konkrétně užitím slov ježto, přestože a blbost. Párty byla dosud tím nejpříjemnějším společenským zážitkem, který odsunul na druhé místo přeci jen punkovější spánek na podlaze veřejné knihovny na kytarovém koncertě africké hudby.

Jezik...

Protože jsme ve Slovinštině pokročili, můžu konečně naznačit, čím to, že tato řeč našince tak mate...

Spousta slov, která se na první pohled jeví jako známá, znamenají něco jiného: “in” neznamená v, ale a. České v se sice překládá normálně jako “v”, ovšem čte se většinou [u]. (Většinou...) Pro se řekne “za”, na se řekne “do”; z se řekne “od”. A to jsou jen příklady.

Trocha humoru: Chcechtáme se Polákům, když říkají “šukat”, Slovinci se z úplně stejného důvodu chechtají Čechům za “foukat”. Poťouchlou lingvistickou štafetu fungující z nějakého důvodu směrem ze severu na jih povyšuje na druhou fakt, že foukat se řekne Slovinsky “pichat”.

Pak je tu moc krásná série z mechu a kapradí: strom se řekne “drevo”, dřevo se řekne “les” a les se neřekne “strom” jenom proto, aby nebylo poznat, že si čeští a slovinští obrozenci při vymýšlení překladů němčiny vzájemně helfli.

Ještě matoucí top five z mojeho sešitku:
“stol” (židle)
“hiter” (rychlý)
“stranka” (klient)
“roža” (květina)
“kos pice” (klínek pizzy)

A pes se řekne normálně “pes”, akorát se vyslovuje přes šua jako [pəs]. Tím se pes probojoval mezi již zmíněnou muhu a ještě nezmíněného, mnohým však dobře známého polského losa (łoś). Jednou o všech třech napíšu pohádku.

Slovinci...

Na takového slovinského důchodce je radost pohledět. Vypadá elegantně a chová se taky tak. Chcete ho pohladit, protože víte, co vám jezdí v autobusech doma, říct mu něco hezkého, zdvořilého, usmát se na něj. Když s ním prasáčtí slovinští autobusáci (ještě nepřišli na to brněnské kouzlo posadit za volant ženy) hází, balancuje pokorně a bez odmlouvání. A protože je elegantní a voní, máte chuť jej olíznout.

Studentská masa je spíše tmavá a nevýrazná, ovšem říznutá něčím - vnitřně i zvnějšku, - co je buďto vliv italské elegance, nebo cosi jako atavismus obrozenecké národní hrdosti. Dovedu si představit, že tady v tom architektonickém Plečnikovském mikroklimatu mohlo něco takového docela dobře přežít obě války. Moje barevná šálá tu každopádně poutá nečekanou pozornost (Iris tvrdí, že si to namlouvám).

Na včerejší párty jsem zjistil, že Slovinci postrádají smysl pro trapno. Hráli jsme náročnou pinčlíkovou hru (políčka jako “all drink!”, “kiss a person on your left”, “kiss a person on your right!”, “all drink again!”, “go to the toilet!”) a když přišlo na políčko “karaoke”, musel dotyčný zpívat. Úspěšný zpěv u nás doma znamená, že se ti, kdo vás sledují, popadají za břicho, protože jste zkrátka vtipní. Ne tak tady. Zpěv je bavil a kupodivu to všem šlo. Ostatní se nehihňali, ale povzbuzovali a následně zpěv ocenili výkřiky a potleskem. Mě samozřejmě oblila panika ve chvíli, kdy jsem zjistil, že bych měl zpívat, na což samozřejmě došlo asi za deset vteřin. Nevím proč, začal jsem Včelku Máju. A byl to úspěch, protože existuje slovinská verze, kterou si se mnou začali všichni notovat. Pak se naštěstí brzo přestalo a já byl rád, protože líbacích políček bylo hodně a já měl zprava i zleva chlapy.

Ve dvě hodiny jsme se zvedli a po silných loučících ceremoniích si zavolali taxi domů. Taxikář hned poznal, odkud jsme, což vždy potěší. Připomnělo mi to hned toho prvního, se kterým jsme tu jeli. Ten taky hned poznal. A když jsme v zápětí v plné rychlosti najeli na retardér, prozradil nám tu svoji:

“Jebem tvoju materinu!”

úterý 1. února 2011

První noc a hned erotika!

Zde drobný blog z Erasmu ve slovinské Lublani...

Motto:
Konečně bydlím a je to sladký pocit. Co by za to dala Iris, tady za ten malý kolejní pokojíček v přízemí, společnými sociálkami a hlučnými ruskými sousedy...

Předmluva:
Po americkém vzoru jsem si dal za úkol vyřešit všechny školní povinnosti ještě před odjezdem, abych mohl odjet s čistým svědomím a užít si Slovinsko naplno. To znamenalo
1) dokončit školní film
2) napsat kus diplomky
3) odevzdat první verzi magisterského scénáře
4) natočit první díl audioknihy Mládí v hajzlu
Můžu zodpovědně říct, že nic z toho se mi nepovedlo, ani jsem se k tomu jakkoliv nepřiblížil. Ba jsem se v některých případech od cíle velmi výrazně vzdálil. Ve filmu chybí dotočit tři záběry s herečkama, které by dle mého raději sežraly botu, než by mi znova vlezly před kameru, školou schválený návrh scénáře s názvem Povodeň jsem nedávno vášnivě zavrhl pro vykonstruovanost a moje diplomka o seriálech HBO je zakletá, protože vytyčit si za cíl analyzovat to, co používáme tehdy, když si chceme od analyzování odpočinout, vyžaduje notnou dávku vnitřní kázně.

Cesta...

První dojem (úctyhodné hory, mezi kterými se klikatila železnice) mi drobně pokazila Iris, když mi řekla, že její tatínek objevil na sedáku ve svém autě mou peněženku. Musel jsem ji tam vytratit, jak jsme spěchali na vlak. Uklidňuju se tím, že pro začátek budou určitě stačit kopie dokladů.
     Kus cesty vlakem předčítám usínající Iris stručné dějiny Slovinska z průvodce. Dá se říct, že se od těch českých liší asi jako dějiny Jižní Moravy od slezských. Slovinského území se na rozdíl od nás nedotkla třicetiletá válka, v architektuře u nás není patrný turecký prvek a bohužel se nemůžeme chlubit ani luxusním vítězstvím v desetidenní válce. Ale můžeme se určitě uklidňovat tím, že bysme Slováky taky porazili, kdyby na to přišlo.

Lahko u vas spati?

Slovinci se neliší ani ve vychcaných taxikářích číhajících na neznalé cestovatele. Ten první si za těch zhruba 250 metrů naúčtoval 11E. Uklidňuju Iris tím, že chyby jsou k nezaplacení, protože se z nich člověk učí. Například ta moje přinesla ovoce už druhý den: bez opravdického dokladu mě na koleji ubytovat odmítají, ať slibuju, co slibuju. Iris pas má, ale taky je jí prd platný, protože je běloruský. České vízum k dlouhodobému pobytu ošklivou paní nezajímá, ačkoliv pán na velvyslanectví, kam Iris samozřejmě z Česka telefonovala, říkal, že jí stačí...
     Zde se začal maraton pendlování mezi několika styčnými body, který dosud – je to týden – neskončil. Co mě při těch opakovaných návštěvách několika institucí napadlo?
1) že rozhodnutí maskovat hloupost elegantním projevem je ve spojení s lehounce pokročilým věkem velmi sexy. (školní tajemnice Alenka)
2) že úřednický systém, ve kterém jiný úředník doklady vybírá a jiný je řeší, možná eliminuje fronty na úřadech, jeho flexibilita je ovšem v případě problému nulová. (cizinecká policie)
3) že je ovšem velmi sympatické, když na velké plazmovce můžete na úřadě sledovat, jak dlouho už kdo kterého úředníka prudí, a taky mít v ruce odhad, za jak dlouho se k němu dostanete vy. Vlastně by mě možná bavilo dívat se na to v noci v televizi místo věštky. (cizinecká policie)
4) že se tady dveře otvírají zpravidla dovnitř místnosti, což EU Slovincům brzo zakáže, protože rozbitých nosů evropských úředníků už bylo dost. Vlastně jsou tady další malé rozdíly. Příkladně skoro nenarazíte na číšnici. Nemají ypsilon. Uprostřed náměstí není otevřená wifi. Je tu k dostání povlečení na peřinu za 600E. Zkrátka malé rozdíly... Jinak tu samozřejmě mají stejný sračky jako u nás... (V. Vega)
5) že vstřícnost a familiérnost se po šesté návštěvě v týdnu mění ve zdvořilost. (erasmácká koordinátorka Helenka)
6) že systém studentských bonů, díky kterým máte jídlo v restauracích za polovic, vás v krizových situacích zachrání a zahřeje jak v bříšku, tak u srdíčka
7) že není hezčího pocitu, než setkání s někým, kdo celým srdcem sdílí vaše strasti a podílí se na jejich řešení třeba takovou drobností, že vás ubytuje (úžasná Lenka Hajdučková)
8) a že mezi prvoplánově nejvtipnější slovinská slova patří: računálnik (počítač), otrok (dítě), kadit (kouřit), prt (ubrus), kosilo (oběd), okrepčevalnica (občerstvení) natakar (číšník) a taky věc, která mě z nějakých důvodů rozesmála k slzám: muha (moucha).

V pátek naštěstí moje občanka dorazila poštou a já se mohl ubytovat. Takže už zbývá jen modlit se, aby Iris rostala brzo vízum. A taky musím dostat z Česka kartičku pojištěnce. Kdo by byl řekl, že ji budou policajti chtít vidět?