Další nesouvislý příspěvek ze života v Lublani...
Tentokrát mě můj kozobradý přítel s chybějícím zubem dokonce pozval do svého pokoje. Předcházel tomu můj nepovedený pokus o průchod hlučnou a začouzenou chodbovicí. Zastavil mě opakovaným pokřikem „Česko, stůj!“ Česko chvilku dělalo, že neslyší, ale na potřetí už muselo jakoby cosi zaslechnout a podívat se za sebe, protože by to bylo vůči Slovinsku nezdvořilé. A protože můj jediný nevyžádaný přítel na patře mával mocnou tlapu a zubil se úsměvem Človíčka, musel jsem jeho pozvání na domácí víno chtě nechtě přijmout. Tedy pro upřesnění: Nejsem asociální abstinent. Vracel jsem se z jiného večírku... A zrovna když jsem dopíjel druhou sklenici ovocného domácího a nadechoval se k odchodu, se to stalo. Otevřel dveře svého pokoje, zavedl mě k počítači a na Google mapách mi ukázal svůj rodný dům. Pokýval jsem hlavou a řekl, že je to moc hezká vesnice s domy, a když jsem se otočil od monitoru, byl jsem konfrontován s dalším projevem jeho důvěry, který se mi s kliknutím otevřel před obličejem. Byl velký a vsadil bych se, že i ostrý. Pokýval jsem hlavou o poznání mocněji, protože šlo pravděpodobně o ještě vyšší stupeň projevu důvery, než souřadnice domova, a znalecky nůž potěžkal.
„Černé tady nemáme rádi,“ zopakoval větičku z minula a chybějící souvislost mezi větou a předmětem v mé dlani situaci dodala strašidelný nádech. Pak jsem se konečně omluvil a šel do postele, čehož si můj přítel už nevšiml. Po tom, co mi řekl vše, co považoval za nutné, se odebral do náruče své – zcela nepochopitelně hezké – přítelkyně. Ráno v koupelně mi pak věnoval pohled ve znění: „Pokud jsme se včera potkali, příteli, nahraď mé rozpaky něčím, co by náš společně strávený čas vystihovalo lépe.“
Ale je tu hezky, i když už bez kola...
A je za tím opět ten starý dobrý zákon schválnosti, že když už vám bicykl čmajznou, stane se tak v průsečíků několika nepravděpodobných okolností. U mě to bylo po tom, co jsem:
1) ho po měsíci konečně opravil
2) dostal hrozný hlad a menzu mi zavřeli půl hodiny před zavíračkou
3) dostal hrozný hlad z toho důvodu, že mi chyběly kalorie po tom, co se mi předchozí den podařilo zaběhnout můj první půlmaraton
4) samozřejmě nemohl po půlmaratonu vůbec chodit
Navíc v celé Rožné vypli proud, takže jsem si ani nemohl postěžovat sociálním sítím.
Cesta do pět set metrů vzdálené restaurace mi trvala půl hodiny...
Nezoufám jen proto, že jsem si jednak z domu přivezl kolečkové brusle své sestry, a taky mám slíbené kolo od kumpánky „Z“. Té už se jich podařilo obstarat několik, tuším, že pět. Já osobně jsem navrhoval obstarávat jen ta kola, která projdou prachovým testem. Totiž pokud je na sedátku vrstva prachu, znamená to, že se kolo nepoužívá a je tudíž vhodné k obstarání. Nevím, kolik námi obstaraných kol tímto testem prošlo, ale myslím si, že všechny.
V sobotu jsme tři z nich na dvorečku přestříkali, někteří vyloženě vytunili. Například Vojta opatřil rám toho svého odvážným nápisem „STOLEN“. Já jsem tento nápis nepovažoval za vhodný vzhledem k tomu, že mít na nějaké kolo zálusk, měl bych zrovna u tohohle morální dilema podstatně menší. Můj návrh byl kola normálně proklít a napsat to na ně i s notickou, že pokud někdo kolo odcizí, zemře. Nejsem sice nějak zvlášť pověrčivý, ale kolo s podobným nápisem bych neobstarával a to bez ohledu na výsledek prachového testu.
Některým z nás přineslo smůlu i kolo neprokleté. Například Houmymu. V sobotu v poledne mě nalákal na zajímavý příběh z minulého večera. „Před chvílí mě pustili z lochu,“ znělo jako slibný začátek. Za jízdu s 0,82 promile v krvi vyměřili orgáni noc na záchytce a pokutu 450 Euro. Zajímalo by mě, jestli se to vztahuje i na kolečkové brusle...
A teď něco úplně jiného...
Je tomu měsíc, co jsem to viděl, a ještě to ve mě doznívá. Jmenuje se to Srečno Kekec (Šťastný Bobeš) a je to slovinská verze Mrazíka v letním provedení. Tedy: všichni na to mají příjemné vzpomínky z dětství, což vylučuje veškeré kritické připomínky.
Film z roku 53 splňuje základní úhrnnou vlastnost slovinské produkce: Ve druhé třetině film změní žánr. U další produkce to vypadá třeba tak, že v lehké komedii ze života někdo někoho ukřižuje a znásilní (Od groba do groba), v melancholické oslavě vesnického prostého člověka tento člověk vpálí kamarádovi kulku do srdce (Petelinji zajtrk) nebo se to z tématu konfrontace válečné minulosti s bezstarostým mládím zvrhne v laciný horor s explicitní erotikou (Pokrajina Št. 2). Kekec je pak pohádka o tom, jak uměl být svět zmatený, když ještě nebyly mobilní telefony, která se na konci změní v drsnou existenciální výpověď o tom, že když se ze strachu rozhodnete kamarádovi pomoct příliš pozdě, budete až do konce života bloudit v lese. Existuje tu zjevně v podvědomí tvůrců potřeba dostat do jinak poklidného filmu cosi, co by tuto poklidnost několikrát vykoupilo. Nějak se k tomu hodí i fakt, že je ve Slovinsku vysoké procento jak sebevražd, tak vražd z vášně. Zkrátka střet rakouské ospalosti s balkánským traumatem. A právě asi odsud odněkud plyne můj pocit z mnohých Slovinců: pořád očekávám facku.
Ovšem pořád lepší facka než kudla, že.
Žádné komentáře:
Okomentovat