Co je to hliš?
Hliš je příjmení v této chvíli již bývalého přítele jiste X, kterého si našla zde ve Slovinsku a díky němuž se naučila svou první slovinskou větu („Dobré trenirka“ - Dobré tepláky). Abych tak nějak přiblížil podstatu slovinské hlišovitosti, řeknu, že Hliš nejí rajčata, nepije víno ani slivovici, z bonboniéry Merci jí jen jeden druh čokolády (asi modrou), nejí škvarky ani další neověřené věci, poslouchá techno a vypadá jako většina Slovinců, tedy jako fotbalista. A ačkoliv je poměrně hezký a holí si různé partie těla, k ničemu velkému se nemá. Když už měla X muže jména, na kterém lze uklouznout, dost, řekla mu to. Hliš zareagoval jako hliš:
„Nevím, co na to říct.“
Hliš je tedy cosi jako esence bezpohlavního, rozplizlého, bezkulózního slovinství. (Chudák kluk si to nezaslouží, ale když ono se to k tomu zobecnění tak hodí...) Jsem si vědom toho, že je to stereotyp, o čem tady mluvím, ale taky si uvědomuju, jak málo Slovinců na mě působí jinak. Vlastně je to jenom strategický kamarád Primoš, kdo to zachraňuje českým smyslem pro humor (a dvěma ledničkama a nářadím na kolo a námětama na výlet). Jeho máti je ovšem napůl Australanka, takže se to skoro ani nedá počítat.
Napřiklad jsme s Iris navštívili zkoušku největšího slovinského folklórního souboru France Marlot. Googlil jsem si ho už v lednu s tím, že by pravidelná návštěva zkoušek mohla být zajímavým zpestřením pobytu. Jenomže jejich stránky se tvářily moc přísně a já měl ještě v živé paměti ty křeče v lýtkách a tři dny švihlé chůze po nápadu navštívit v Brně zkoušku Poľany. Jenže on ejhle: hliš.
Na zkoušce dvanáct tanečníků, kanistr vína a folklor tancovatelný od tří do sta let. Tance, které jsme tancovali, měly německá jména, a jak jsem pochopil, nejdůležitější složkou byl spokojený výraz ve tváři. Nejakčnější byla varianta šlapáku, ovšem s nohama kvůli balancu v bezpečně širokém rozkročení.
Jakmile moje tanečnice zjistila, že mi to jde, zastyděla se a byl jsem promptně ujištěn, že tohle je samozřejmě šméčko pro důchodce, a že jejich choreografie jsou mnohem náročnější. Načež dvě zatancovali a já musel uznat, že to náročné je. Aspoň já bych si totiž patnáctiminutovou choreografii složenou z více méně zaměnitelných prvků tancovaných na kolovrátkovou melodii určitě nezapamatoval.
Včera se naskytla další taková příležitost dokázat, že hliš neprostupuje vše. A byla to tutovka: krátké experimentální představení, o kterém se vědělo, že tam bude masturbovat jeptiška. Odehrávalo se to v kostelní lodi Plečnikova chrámu a já, Hana a Iris jsme si sedli do druhé řady. Hana protestovala, protože pokud prý budou chtít herci nedejbože komunikovat s diváky, je na ráně. Já nebyl, takže jsme zůstali. O deset minut později, když s Hanou třásla herečka a prskala na ni Slovinsky cosi o kapitalismu, jsem přeci jenom zalitoval. Chňapla ji totiž tak razantně, že přibrala i moje Threadless tričko. Jeho mírumilovný motiv žirafy v ponorce si takové zacházení nezasloužil, tak jsem se jej jal pravačkou ze sevření jemně vydolovávat. Jsem přesvědčený, že si toho herečka všimla, a že ji to znejistilo, protože pak začala svou předchozí neodbytnost odbývat. Sednout si jinam by ale tak jako tak nemělo smysl. O kus dál se po divácích stříkalo šampaňským a taky tam procházel borec v tangáčích pomazaný čokoládou, který chtěl euro za olíznutí. Než se dostal k nám, už byl naštěstí natolik olízaný, že nekapal.
Z představení odejít nešlo, protože zpoza lóže nakukující režisérku poťouchlého výrazu a rozšířených zornic by to taky mohlo potěšit. Výsledným pocitem z této divnosti nebyl šok, ale trapno. Kostel byl odsvěcený a jeptiška si sahala pouze na stehna. Kdyby na tom oltáři bývali souložili, shodli jsme se s holkama, byl by to sice hnus, ale rozhodě ne hliš.
Ještěže jsou tu ti Češi, říkal jsem si, když to LSD pomalu začínalo nabíhat. Bylo ho tak akorát na to, aby se Země zavlnila, a Vojta byl ještě schopen zvládnout ubalit jointa. „Kecáš, na beka?“ posvítil na joint Houmy. „Jestli to dáme na beka v tomhle stavu, tak jsme naprostí hrdinové!“
To je pro mě Houmy každopádně, protože mi opatřil už druhé kolo. Tentokrát bez jediné závady, s odrazkama a funkčním světlem. Tak, jak ho našel nezamčené na opuštěné silnici ve tři ráno před kolejí v kampusu, který už brzo opustím.
To se takhle ve čtyři ráno ozve zaťukání na dveře a než stačíte zařvat, že si má dotyčný prdel políbit, stojí vám na zápraží trojice mladých mužů. Vy na ně mžouráte a až zblízka zjistíte, že jim je asi čtyřicet pět. Když si opisují nominálie vaše i vaší návštěvy, přemýšlíte, zda tady ti Johnnyové Deppové z Jumpstreet 21 netvoří nějakou místní tajnou policii. Oficiání jsou na to dost a vaše sarkastické poznámky na policejní manýry ignorují. Ale ono vám tu vleze do pokoje leccos, třeba domovník nebo hygienická kontrola, takže už to ani tak nepřekvapí. Irinku s Ernou napřiklad takhle ráno probudil hluk startujícího tryskáče. Když otevřely oči, uviděly sousoší s podstavou o dvou dřevěných židlích, na jedné z nich údržbář s vrtačkou vrtá do stropu, na druhé uklízečka s vysavačem lapá padající svinstvo. Holky lapají po dechu, ale nakonec jim nezbude, než strčit hlavy pod polštář a počkat, až tryskáč přistane.
A tak jsem čekal na dopis, kterým bych byl vyhozen, ale týden se nedělo nic. Pak jsem odjel na Velikonoce domů a když jsem se vrátil zpátky, bylo mi řečeno, že jakýsi dopis přecijen přišel. Přinesl ho správce. Když tradičně bez vyzvání vstoupil do pokoje, našel v místnosti asi pět chlapů ve spacích pytlích. Jeden z nich, kterému mohlo být asi šedesát, na něj zamžoural, načež překvapený správce vykoktl moje jméno z otazníkem. „Tomáš je doma,“ odpověděl mu muž. Správce se i s dopisem v ruce vytočil na patě a odešel.
Já jsem tak nějak tušil, že nechat pokoj k dispozici českým jeskyňářům na návštěvě, by nemuselo úplně projít. Ale protože se správce s dopisem neukazoval dalších čtrnáct dní po mém návratu, měl jsem za to, že se to ututlalo. Neututlalo. Vítězně mi ho předal minulý týden. Ihned jsem se vydal za správkyní bez sekundárních pohlavních znaků Darinkou Kabelkou, která mi poradila napsat odvolání. Mrkala na mě a já pochopil, že jde o formalitu, že mě nevyhodí. O další týden později mi přišlo lakonické zamítnutí žádosti a to i přesto, že jsem ho nechal přeložit do Slovinštiny. Tedy tak.
Přece to nemohlo být tím, že to přeložil...
...Hliš.
Žádné komentáře:
Okomentovat